DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 04.12.2023 16:51:37 

Historie létání v Jeseníkách

nehody
Havárie letounu JAK 23 u Dolního Údolí v roce 1953
Marian Čep, Petr Sikora


Ilustrační foto - JAK 23 v polských barvách
      Dne 15.9.1953 v odpoledních hodinách v lesním úseku mezi Dolním Údolím a Rejvízem došlo k letecké havárii, která byla až donedávna opředena spoustou záhad a mýtů. Jednalo se o proudový vojenský letoun JAK-23 patřící polskému 3. leteckému pluku operujícímu na letišti ve Strachowicích u Wroclavi. Proudová stíhačka pilotovaná poručíkem Franciszkem Burekem měla spolu s druhou stíhačkou JAK-23 pilotovanou kapitánem A. Stojowskim provést cvičný let po ose Wroclaw-Syców-Ostrów Wielkopolski-Wroclaw v těžkých atmosférických podmínkách a ve výšce okolo 7 000 m. Když obě letadla dosáhla určeného cíle, první pilot A. Stojowski započal s obratem v daném směru, ale letoun poručíka  F. Bureka pokračoval dál v přímém směru a začal klesat pod úhlem 15 – 20 stupňů, neodpovídaje při tom na výzvy z řídící věže ani z druhého letounu. Zanedlouho na to přeletěl nad městem Prudnik a s ohlušujícím burácením mířil k Československé státní hranici, kde se krátce po jejím přeletu  zřítil na výše uvedeném místě.
 

Vyšetřováním havárie letounu a ohledáním místa katastrofy byla pověřena sedmičlenná československo-polská vojenská komise. Pro doplnění údajů byli přizváni i tři očití svědkové havárie, lesní dělníci. Při ohledávání místa letecké katastrofy komise zjistila, že letadlo nárazem na zem vybuchlo a bylo úplně zničeno. Vytvořený kráter měl rozměry 6 x 4 x 6 metrů. Mezi úlomky letadla byly nalezeny ohořelé části lidského těla. Podle polámaných stromů komise zjistila, že se letoun zřítil pod úhlem cca 70 stupňů. Motor a některé části se zaryly do hloubky 8 metrů. Trup letadla byl výbuchem roztrhán na drobné části a rozmetán více jak 100 metrů po okolí. Podle polohy nalezeného uzávěru kabiny komise zjistila, že kabina byla uzavřena až do dopadu letounu na zem, tudíž se pilot nesnažil katapultovat. Svědkové svou výpovědí potvrdili, že bylo slyšet hukot leteckého motoru, načež spatřili řítící se letoun, který po několika sekundách dopadl na zem a vybuchl.

 
Náčrt havárie           Nalezené střepiny letounu

        V závěru vyšetřovací komise je jako pravděpodobná příčina havárie uvedena ztráta vědomí pilota z nedostatku kyslíku nebo z jiných fyziologických příčin. Po ukončení vyšetřování havárie byly pilotovy ostatky předány polské straně a oficiálně pochovány na Osobowickém hřbitově ve Wroclawi. Škoda na lesním porostu byla tehdy vyčíslena na 400,- korun Československých. Vytvořený kráter byl po vyzdvižení důležitých částí letounu zasypán zeminou. Polské prameny dokonce nedávno uvedly, že důvodem havárie mohla být   i technická závada na letounu. Spekulace o emigraci F. Bureka s úmyslem přeletět naše území a přistát ve Vídni se nepotvrdily.

            Z nových poznatků o letounu JAK-23 bylo ovšem zjištěno, že tyto stroje trpěly závažnou poruchou – únikem výfukových plynů přímo do kabiny pilota. To je také jedna z možných příčin havárie.

 

          Z iniciativy občanského sdružení Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku bude v místě této tragédie zbudován pilotovi F.Burekovi památník, který bude zároveň připomínat tuto velmi neobvyklou leteckou havárii na zlatohorsku v poválečném období.

 

Zdroje:  1) Archiv MNO – odtajněný spis vyšetřovacího protokolu č. 019605
            2) pplk. Ing. Wojciech Ochocki – Krakovské sdružení vojenských pilotů veteránů Polské republiky – archivní dokumenty

 
Ilustrační fotografie: JAK 23 v československých a v sovětských barvách
Havárie dopravního letounu DOUGLAS DC-3 (DAKOTA)
v roce 1950
Z cyklu LETECKÁ NEŠTĚSTÍ V JESENÍKÁCH

 
více informací: http://en.wikipedia.org/wiki/DC-3 

27.2.1950: C-47, OK-WDY, Praděd
   
Pouhých 21 minut po vzletu na pravidelné lince z Ostravy do Prahy trval let letadla s 27 cestujícími na palubě. Vzlet z letiště Ostrava se uskutečnil s 10 minutovým zpožděním po 6. hodině ráno. V letovém plánu byla stanovena cestovní výška 1350 metrů a způsob letu podle přístrojů.
  Předpověď počasí podle údajů povětrnostní letecké služby na letišti Praha Ruzyně vycházela z předpokladu, že fronta nacházející se nad Českomoravskou vysočinou projde ještě před vzletem celou Moravou a rovněž střed tlakové níže se přesune na východ od Ostravy tak, že výškový vítr bude vát od severu. Ve skutečnosti povětrnostní poměry byly v době letu jiné, neboť studená fronta se zastavila na čáře Hrubý Jeseník – Českomoravská vysočina. To způsobilo, že povětrnostní poměry v prostoru Ostrava – Jeseníky byly předfrontální s převládajícím výškovým větrem od jihozápadu a ne silným výškovým větrem od severu.
    Letadlo mělo tedy před sebou ve směru letu studenou frontu, se kterou posádka nepočítala, neboť se o ní povětrnostní zpráva nezmiňovala. Předpověď povětrnostní letecké služby nebrala v úvahu, že by Hrubý Jeseník mohl zabrzdit asi o 3 hodiny postup studené fronty k východu, když předchozí studená fronta, která přešla přes Jeseník asi před šesti hodinami, nebyla jím pozastavena.
    Letadlo dosáhlo během letu výšky 1350 metrů dané letovým plánem, což při dodržení výsledné tratě letu v kurzu 277o na spojnici Ostrava – Praha odpovídá bezpečnostní výšce s ohledem na pozemní překážky. Podle předpovědi měl být ve výšce 1000 – 2000 metrů vítr severní o rychlosti 46 km/h.  Posádka proto opravila kurz letu o předpokládaný snos větru na kurz 287o. Ve skutečnosti však vzhledem k předfrontální povětrnostní situaci vanul silný vítr jihozápadní, který letadlo ještě více snášel k severu.  V důsledku velké odchylky od správné tratě letu se letadlo dostalo do hornatého terénu, kde ovšem letovým plánem stanovená výška byla nedostačující. Ani přijaté zaměření od Ostravy v 18. minutě po vzletu 284o, které signalizovalo, že letadlo se nachází o 7o severně od předepsané tratě, a to je blíže Hrubému Jeseníku, nepřimělo velitele letadla, aby změnil výšku letu. Nepotvrdilo se tak hlášení palubního radiotelegrafisty v 11. minutě, že letadlo stoupá do výšky 1950 metrů.

 
    V důsledku uvedených skutečností vznikla kritická situace, která při nedostatečném řešení vyvrcholila v tragickou nehodu. Letadlo narazilo v horizontálním letu ve výšce asi 1400 metrů na jihozápadní svah Vysoké hole v nepříznivých podmínkách sněhové bouře. Místo nehody bylo při výsledném vyhodnocení odchýleno od plánované tratě letu o 15 o severně. Výsledkem události bylo smrtelné zranění tří členů posádky a dvou cestujících.
    Při posuzování vzájemných vztahů jednotlivých příčin, které vedly ke kritické situaci za letu, byla označena jako počáteční příčina nesprávná povětrnostní předpověď, jako spolupůsobící nepříznivé počasí a nepřesnost zaměření zaměřovačem Ostrava a jako hlavní nesprávná činnost posádky letadla ve smyslu nedodržení minimální bezpečnostní výšky letu, nedostatečného spojení se zemí a nedostatečné navigace. Důsledným plněním povinností mohla posádka odvrátit tragické následky i v případě obdržení chybných povětrnostních prvků, nepřesného zaměření i v daném stavu počasí.
Letectví a kosmonautika 3/2007

          Z archivu Horské služby Jeseníky

  Dne 27.února 1950 v 7:31 hodin havarovalo v prostoru Vysoké Hole nárazem na hřeben ve výši 1 440 m n.m. dopravní letadlo typu DOUGLAS DC3-47A-15-DK  pod registrací OK-WDY při pravidelném letu z Ostravy do Prahy. Letoun byl vyroben roku 1944.
    Letadlo havarovalo v husté mlze a ledovém mrholení při silném nárazovém větru o síle asi  80-90 km/h a  za teploty – 8°C . Značná nová sněhová pokrývka.
    Kromě čtyřčlenné posádky bylo na palubě 27 cestujících a přestože bylo letadlo úplně zničeno – utržena obě křídla a trup se při nárazu obrátil podvozkem nahoru - zahynulo pouze 5 osob, kapitán letadla Václav Soukup, telegrafista Augustin Korotvička, palubní mechanik Richard Olšovský a cestující : Jan Kloda z Horní Lištné a Ladislav Škrabálek z Ostravy. Druhý pilot Vladimír Nedělka a několik ostatních cestujících bylo zraněno vážně. Cestující byli první dělničtí ředitelé podniků, kteří po ukončení školení letěli do Prahy na oficiální návštěvu. Je to asi jeden z důvodů, proč je o této katastrofě z té doby tak málo materiálů.
 
část letounu pod hřebenem Vysoké hole


část obráceného trupu letounu

 
lyžaři u havarovaného letounu

Psal se rok 1950 a jednalo se o jednu z prvních velkých záchranných akcí  HZS Jeseníky pod vedením Vaška Myšáka. (HZS - dnes HS = Horská služba)

            Horská záchranná služba Jeseníky byla založena při ustavující schůzi  21. května 1948 na chatě Barborce. Vedoucím oblasti Jeseníky byl určen ústředím HZS právě Vašek Myšák, chatař na Barborce. ( Dnes událost připomíná plaketa u vchodu do chaty.)

            Z protokolu o akci a též z ústního podání jak Vaška Myšáka tak i některých členů HZS a také lesáků z Karlova, kteří se akce účastnili, jsem se dověděl, za jakých těžkých podmínek došlo k celé akci. Letadlo havarovalo v 7.32 hodin. Asi v 8.30 člen HZS, hajný Josef Vývoda z Karlova, který byl zvyklý chodit za každého počasí do svého revíru a též toho dne se vydal v nově napadaném sněhu na lyžích na obhlídku, potkal dva muže v polobotkách, jen tak v saku bez pokrývky hlavy, jeden z nich měl pod okem pěkný monokl. Dal se s nimi do řeči a jeden z nich přerývaně vyprávěl, „že spadli s letadlem“. Spíše si myslel, že na některé chatě řádně přebrali a vypadalo to tak na vodku nebo rum, nežli na letadlo. Dlouho trvalo, než se jim podařilo hajného přesvědčit, že skutečně havarovali. Po vysvětlení situace jim ukázal cestu k lidským obydlím – nevěděli ani, ve které části republiky se nacházejí – a sám skočil na lyže, sjel do Karlova a telefonem ohlásil havárii a vyhlásil poplach.


místo nehody

            Na Barborku k Vaškovi Myšákovi došla zpráva o havárii letadla asi v 9.15 h. Za pomoci vojenské výsadkové jednotky, která byla v té době na chatě Ovčárna na lyžařském kurzu, bylo havarované letadlo nalezeno těsně pod vrcholem Vysoké hole asi v 10.45 až 11.00 hodin. V té době již došli k havarovanému letadlu též členové HZS z Karlova. Po poskytnutí první neodkladné pomoci byly všechny živé osoby dopraveny za neuvěřitelně těžkých podmínek – spousta nového sněhu – na chatu Ovčárnu, kde byla zřízena mezitím ošetřovna. Sem se též na lyžích dopravili tři lékaři (protažená a upravená silnice Hvězda – Ovčárna, jak ji známe z dnešních dnů, neexistovala). Svoz všech havarovaných z Vysoké hole na chatu Ovčárnu byl ukončen ve 13.00 hod. Následoval převoz (saně, koňský potah) všech těžce i lehce zraněných do nemocnic v Bruntále a Rýmařově, který byl ukončen večer v 19.00 hod. Nutno zdůraznit, že poskytnutím příkladné první pomoci ze strany zachránců, vojáků i lékařů bylo bezpochyby zachráněno několik lidí, takže nikdo ze zraněných již nezemřel. Ještě té noci byli i mrtví z místa havárie převezeni do hřbitovní márnice v Bruntále. Na Ovčárnu byla také dopravena všechna zavazadla a doklady postižených.

                           
                                                          poděkování HZS od ONV Bruntál                  poděkování od ČSA

S použitím záznamů a vyprávění Vaška Myšáka, zakladatele Horské záchranné služby Jeseníky, dále záznamů Mirka Vašuta, dlouholetého člena HS a vedoucího okrsku HS Praděd, informací z okresního archivu v Bruntále (Zprávy 1983 - PhDr. Josef Matyska) a s pomocí pánů J. Jeřábka a J. Matuly
zpracoval Ladislav Mrkvička, t.č. čestný člen HS Jeseníky, 2007


Havárie letadla v Bělé - Waldenburgu v r. 1939
Jaroslav Knoz

Dne 9. října 1999 uplynulo 60 let od tragického vojenského leteckého neštěstí, které se událo v Bělé pod Pradědem, v místní části Bělá – Waldenburg. Dnes ho můžeme lokalizovat nad dnešním penzionem Venuše, na jihovýchodní straně kopce Skalnatý (kóta 821 m n.m.), který ohraničuje zleva údolí Studeného potoka (Vysoký vodopád), na modré turistické značce Bělá – Švýcárna.

Za husté neproniknutelné mlhy narazilo dvoumotorové vojenské letadlo typu Junkers JU R 37/2, letící na kurýrní lince z Opole do Olomouce, do hřebene kopce a zřítilo se do hustého lesa. V troskách našlo smrt celkem 7 vojáků (dva piloti a pět členů posádky): Heinrich Hüve, Hans Michpaulus-Klein, Eggert Kähler, Helmuth Ronnenburger, Max Joseph Schäuble, Arthur M.E. von Carlowitz a Joseph Freialdenhofen. Všichni byli za vojenských poct pohřbeni 19. října 1939 na hřbitově v Horním Domašově. Polní hroby s březovými kříži doplněné tabulkami se jmény se nacházely na levé straně hřbitova. Trosky letadla byly německou armádou důkladně sesbírány, aby mohla být určena příčina neštěstí. Můžeme se jen domnívat, že to bylo ztrátou orientace za mlhy v hornatém terénu. Tento typ letadla (rok výroby 1927) nebyl totiž ještě vybaven radarem.

Článek vyšel ve Vlastivědném sborníku Jesenicko, svazek 1, z r. 2000

 


Pád letadla na Hembergu 1937
Rudolf Kretschmer
překlad Jiřina Ivanová

Kdo by si byl schopen dodnes pamatovat minulost obce Saubsdorf (Supíkovice), jistě by nezapomněl na tragické neštěstí, které se přihodilo 11. září 1937 odpoledne asi o půl páté na Hembergu (Křemenáč, 734 m n.m.).

 

Této mlhavé, zamračené soboty byl nad vesnicí slyšet hluk motoru nějakého letadla. Kvůli špatnému počasí nebylo ale možné nic rozeznat. V horní části obce však postřehli v jednu chvíli náhlý ještě silnější řev motoru a brzy potom lámající se stromy. Krátce na to nastalo opět ticho a hluk motoru umlkl. Co se přihodilo ?

Jeden cvičný stroj tehdejší německé Luftwaffe tudy přelétával a v husté mlze ztratil orientaci. Na palubě letadla si toho všimli a pilot se pokusil utaženou zatáčkou změnit směr a letět zpátky na sever. Tento pokus mu však nevyšel a stroj narazil do kopce přibližně 100 metrů pod jeho vrcholem. Palubní navigátor ještě krátce před zřícením křičel: „Vidím stromy !“ Ale bylo už zřejmě příliš pozdě. Letoun, bezpochyby KLEMM 35, se trhal o koruny stromů, prorazil mezi nimi dlouhý průsek a potom se zavrtal vrtulí do kopce. Letadlo bylo při pádu zcela zničeno.

 

Pilot byl okamžitě mrtev, oba jeho letečtí kolegové byli těžce zraněni. Pan Adolf Kunze, syn naší dlouholeté porodní báby, byl na Hembergu sbírat houby a v blízkosti uslyšel hluk pádu, šel tedy postiženým okamžitě na pomoc. Byl to on, kdo přivedl první pomoc z vesnice, a tak mohli být oba těžce zranění přeživší letci už po krátké době převezeni do nemocnice ve Frývaldově (Jeseníku). Pro pilota již byla bohužel každá pomoc marná. Byl ukryt pod troskami letadla a později uložen ve stodole rodiny Julia Hankeho (dům č.p. 41, za hospodou u jeskyně). V pondělí večer bylo jeho tělo požehnáno farářem Wagnerem. Pohřeb pilota se konal o týden později v Breslau (Wrocław).

Místo neštěstí čeští vojáci okamžitě zabezpečili drátěným oplocením a střežili jej.
Trosky letadla byly pár dní na to přeneseny do údolí a naloženy na nákladní auto. Uvolnění havarovaného stroje českými úřady trvalo skutečně dlouho, protože zde bylo podezření ze špionáže. Po vyšetřování však byla jako příčina havárie stanovena navigační chyba, neboť letadlo mělo v okamžiku nehody přistávat na domovském letišti v Ohlau ve Slezsku (dnes polská
Oława).


Doplnění překladatele:

Text je doslovným překladem článku Rudolfa Kretschmera (1926 – 2000), rodáka ze Supíkovic.

Jak podle fotografie (za předpokladu, že je autentická) tak podle informace od p. Petra Sikory z České Vsi, který jako svůj zdroj uvádí SOkA v Jeseníku, je zřejmé, že autor se zmýlil v určení typu havarovaného letadla. Nejednalo se o letoun Klemm 35, ale o Junkers W 34 imatrikulační značky D-ORUP, pilotovaný F. Weghuberem.

Pro porovnání:

KL 35  

Pokud jde o domovské letiště zbloudilého letadla, jednalo se pravděpodobně o vojenskou plochu umístěnou mezi polskými městy Oława a Brzeg. Ještě v době socialistického Polska zde fungovalo vojenské letiště, dnes již slouží pouze jako plocha pro ultralehká letadla a paraglidisty.

 

Tragická havárie letounu POTEZ XV A2  v roce 1926 

Z cyklu LETECKÁ NEŠTĚSTÍ V JESENÍKÁCH    

Článek p. Ladislava Mrkvičky, čestného člena Horské služby Jeseníky, 2007


Potez XV A2, vyráběný v letech 1923 - 1931 firmou Avion Henri Potez ve Francii, cestovní rychlost 190 km/h,
opatřen motorem Lorraine Dietrich 12 Db, 40 HK


Rumunský pilot Georges (Reneé) Banciulescu 1898-1935: první pilot na světě, který se naučil létat s dřevěnými protézami

12. září 1926 se vracel kpt. Banciulescu z Paříže, kde startoval v závodě o pohár rumunského knížete Bibescu, spolu s mechanikem Stoicem přes Rakousko (trasa Paříž – Štrasburg – Linec – Vídeň - Bukurešť) zpět do Bukurešti. Nad Lincem pro mlhu ztratili směr a dostali se až nad Hrubý Jeseník. Zde toho dne v dopoledních hodinách (asi 10:45) havarovali. Mechanik Stoicu nehodu nepřežil.
 
První, kdo nalezl havarované letadlo a blízko něho zraněného pilota, byl rýmařovský typograf Karel Hříbal s manželkou Josefínou, kteří zde byli toho dne na výletě.
Karel Hříbal uvedl tehdy novinářům: „Byl jsem s manželkou na výletě. Přešli jsme okolo Jelení Studánky a šli směrem na Jelení hřbet. Byla hustá mlha, museli jsme se držet za ruce. Ušli jsme asi 400 kroků. V daném okamžiku jsme uslyšeli hluk letadla a po několika vteřinách se blízko nás ozval silný náraz a rachot – to jsme již leželi na zemi. Když se hluk uklidnil, vstali jsme a po několika krocích jsme objevili rozbité letadlo. Uvnitř byl člověk již bez známek života. Zhruba tak 15-20 m od havarovaného letadla ležel druhý člověk se značně poraněným obličejem a měl zlomené obě nohy.“ V blízkosti místa havárie byl též na výletě vojenský lékař MUDr. Egon Honsig z Opavy. Když zjistil, že pilot krvácí z nohou, tyto mu zafixoval  a obvázal. Mezitím typograf p. Hříbal utíkal pro pomoc na Alfredovu chatu. S pomocí dalších turistů byl na improvizovaných nosítkách raněný pilot přenesen do chaty k tehdejšímu chataři L. Schallerovi a po té byl převezen do rýmařovské nemocnice, kde se ho ujal chirurg MUDr. Boese.


  Na fotografii z materiálů Podhorské nemocnice a.s. Rýmařov jsou zachyceni:

primář MUDr. Julius Boese, lékař MUDr. František Kux a ošetřený pilot Georges Banciulescu


16. října 1926 byl kpt. Banciulescu převezen do Bukurešti, kde mu byla věnována příkladná péče. S mimořádnou vůlí se naučil chodit na dřevěných protézách, které mu vyrobili v Mnichově, kde ho učili též tyto protézy používat. Po překonání nesmírného utrpení, než se na "dřevěných nohou" naučil chodit, požádal o opětovné zařazení do normální služby u letectva. Jako uznávaný průkopník rumunského letectví se stal ředitelem letecké společnosti. V Rumunsku mu však i přes maximální snahu nebyl obnoven pilotní průkaz. Ten získal až ve Francii, kam odešel právě kvůli létání. V říjnu 1927 mu byl udělen za let Bukurešť - Paříž (s protézami) francouzský řád Rytíř čestné legie samotným francouzským prezidentem. Stal se opět vynikajícím letcem, což mj. dokázal devítidenním letem (asi v roce 1930), kdy absolvoval 8000 km s mezipřistáním v několika evropských městech. O rok později se proslavil letem napříč Středozemním mořem a prováděl mnoho dálkových přeletů, které ho řadily do tehdejší světové špičky pilotů.

Osudným se mu stal let Afrikou. Při návratu onemocněl v Káhiře malárií a 12.4.1935 zemřel. Pohřben byl se všemi poctami na hřbitově Bellu v Bukurešti.

 

Z knihy "A přece budu létat" (vydána v Bukurešti 1968, v originále "Si totusi voi mai zbura..."), kterou napsal Viktor Banciulescu, syn kpt. Georga Banciulescu, za spolupráce mj. v té době žijících lidí, kteří v r. 1926 o události věděli, a také s pomocí archiválií a zápisů ze zámku v Janovicích. Překlad z rumunštiny: p. Herman z Vrbna p. Pradědem, 1975. Pomoc při vyhledávání pramenů: p. M. Vašut, člen Horské služby Jeseníky.